Dnes jsem kluky odvezla k babičce a říkala si, co budu asi dělat. S dětmi nikdy nestíhám vše, co bych si představovala.
Najednou mám den pro sebe, to se příliš často nestává. Úplně mě to znejistilo. Řekla jsem si, že se hodím do klidu a pokud stihnu něco smysluplného, tak fajn, ale když ne, tak se z toho nebudu hroutit.
Většinou je to tak, že když jsou kluci u babičky, tak lítám, abych stihla vše, co s nimi nestíhám. Dnes jsem tenhle vzorec zavrhla.
Odvezla jsem kluky a vydala se na Milešovku, což manžel zhodnotil: “ Ty jsi blázen, v tohle horku.“(To už si mohl za těch 15 let zvyknout😁). Ale cesta byla většinou lesem, takže bylo celkem příjemně.
Bez signálu, takže jsem nemohla poslouchat nic, co by přehlušilo mé myšlenky. A ta nejsilnější, co ve mně zůstává: „Je fajn mít den pro sebe a ráda bych ho měla častěji, ale bez těch mých rošťáků by byl život prázdný.“
V tom každodenním stereotypu a „lítání“ nemám moc času přemýšlet nad tím, že je vše, jak má být. A mám tendenci zapomínat na to, co je skutečně důležité. Když tak trochu šílím, musím si to připomínat.
V těch chvílích mám tendenci vracet se do doby, kdy měl Vítek 10 týdnů a já ležela v nemocnici. Přemýšlela jsem a měla jsem strach, že ho neuvidím vyrůstat a že už se k němu možná nikdy nevrátím. „Co když se neprobudím? Co když si nezvládnu přivolat pomoc?“.
Teď mám děti dvě, je to náročné. Jsem šťastná, že s nimi mohu být. Vidět je, jak rostou, učí se. To je to podstatné. „Nezapomínej na to.“.
Ty jejich lumpárny, ze kterých mi dnes vstávají vlasy na hlavě budou jednou jen veselé vzpomínky❤️, kterým se snad spolu zasmějeme.