Fit mom, happy son

Jak jsem se schovávala…

Při vyklízení šatny jsem objevila pár černých triček s dlouhým rukávem, jakousi „masku“.

Vybavilo se mi, jak jsem je nosila do posilovny i v těch největších vedrech, kdy mi bylo horko jen jsem se do všeho navlékla (dlouhé legíny, tílko, triko s dlouhým rukávem). „To ti v tom není vedro?“ ptali se mě. Samozřejmě, že bylo, ale odpovědí bylo: „ne“.

Neustále zamračená zahalená od hlavy až k patě, přestože ostatní nosili trička s krátkým rukávem a kraťasy. Ale přece jsem nemohla přiznat, že je mi děsný vedro. Působila jsem, že jsem „nad věcí“, protože přece nemám problém.

Měla jsem, ale úplně jiný, než jsem si myslela. Za svůj problém jsem považovala váhu, vzhled, jídlo, svou nedostatečnost, neschopnost, nedostatek vůle… Ve skutečnosti bylo mým problémem moje smýšlení o sobě. 

Kdo to nezažil, nepochopí.  Potřeba schovat svou domnělou tloušťku. Horko, nebo pocení byl jen malý „trest“ za to, že jsem třeba ujela v jídle. Hlavně jsem musela kila navíc schovat, ale tomu by asi málokdo rozuměl, při 50 kilech. Určitě by mě zase chlácholili slovy: „Vždyť nejsi tlustá. Sluší ti to.“, to jsem nechtěla poslouchat. Co oni ví? Buď schovat kila nebo sebe, ale i takovými fázemi jsem si prošla, kdy jsem nechtěla být mezi lidmi, ale cvičit jsem potřebovala. Musela jsem „to“ přece nějak vycvičit. Kila, jídlo… (Více v mém ebooku zdarma.)

Okolí vám může tvrdit, jak vám to sluší atd. Možná je to příjemné, ale ve finále je důležitější to, jak se sami cítíte.

Já jsem člověk, který je a asi vždycky bude vůči sobě poměrně kritický. Nejspíš nikdy nebudu spokojená na 100%. Přesto jsem se smířila sama se sebou. Vím, že mám rezervy, ale kdo ne, a i to k životu patří. Alespoň je možné se neustále zlepšovat a posouvat, ať už v rovině fyzické, tak i psychické, což mě baví. Neustále se něčemu učit. 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *