Víš, že je zcela v pořádku vyjádřit své emoce, ale v reakci na projev svých emocí slýcháš jen: „Neřvi“😪, „Nesměj se tak nahlas“🤣.
Když máš problém se spolužáky, rozejde se s tebou přítel, slyšíš: „To bude dobrý. Musíš to zvládnout.“
Samozřejmě, že toho dokážeš unést spoustu, všechno… ale za jakou cenu💰? Bez ohledu na to, co se ti děje jdeš dál, prostě to ZVLÁDNEŠ, MUSÍŠ⚡ přece fungovat pro děti, rodinu. Musíš být silná a zvládnout všechno, pro ně.
Ale CO TO DĚLÁ S TEBOU a jak se cítíš? Na to se tě už nikdo neptá, protože vydržet a nehroutit se je přece „normální“ – jak já to slovo nemám ráda, protože: „Co je normální?“. Fungovat, jako stroj🤖, který nic nepotřebuje a prostě ze setrvačnosti provádí jednotlivé úkony dál, bez emocí. Omyl, i ten stroj🤖 potřebuje občas třeba nabít, promazat, prostě nějakou údržbu. Stejně jako my/ ty… člověk.
Každý je ale jiný, jinak citlivý a potřebuje různou míru péče. Jsem přesvědčena, že každý toho dokáže zvládnout a unést spoustu, ale míra snesitelnosti je u každého někde jinde.
Možná máš v rodině také nějaké 🦹♂️superhrdinky, jako já – babičku a mamku, které tu vždy byly a jsou pro druhé. Jsou to prostě superženy, které se mohou rozdat pro druhé, ale pro sebe nechtějí nic. Což je super pro ostatní, ale nevím, jestli jsou šťastné i ony.
Vždy jsem měla pocit, že bych měla být jako ony, že musím zvládat úplně všechno, ideálně bez pomoci. Samozřejmě. Ale jde to vůbec? Pracovala jsem v zaměstnání, které mě nebavilo. Naučila jsem se potlačit své emoce a dokonce i pláč, protože „brečet se přece nemá“. Dokázala jsem „držet hubu a krok“, když se mi něco nelíbilo, protože „tak to prostě je“. Dělat to, co se ode mne očekává – být tu pro druhé a nemyslet na sebe, na svůj čas a potřeby. Něco mi v tom však chybělo.
Miluju svoje děti 🤍❤️ a jsem vděčná za to, co máme, ale nejsem typ člověka, který se dokáže věnovat pouze druhým. Zvládnu to, ale spokojená v tom nejsem. Potřebuji prostor pro sebe, ačkoliv někdo by mohl říci, že jsem sobec. I já jsem si to myslela a vyčítala si to.
Na druhou stranu, když jsem se smířila s tím, že každého nedělá 🍀šťastným to, že je tu jen pro druhé… včetně mne. Cítila jsem se osvobozená. Nemusím zvládat všechno sama, mohu si dovolit plakat a věnovat čas sama sobě a svým zájmům. Přijmout to a dovolit si to ze mne dělá šťastnějšího člověka. Díky tomu, že se snažím naslouchat svým potřebám a nejdu sama proti sobě, dokážu být víc přítomná a spokojená v takovém tom běžném životě. Být lepší máma, žena i člověk.
A myslím, že o tom to je. NAJÍT BALANC MEZI PÉČÍ O SEBE A O DRUHÉ. Nezapomínat na sebe, ani na druhé.
Vidím mnoho žen, které jsou přesvědčené, že „musí“ vše zvládnout, stejně jako ostatní kolem nich. Možná to nějak zvládají, ale to ještě neznamená, že jsou v tom spokojené.
Chci ti jen připomenout, že NEMUSÍŠ všechno zvládat sama. Požádat o pomoc není slabost, právě naopak🍀
Jsem máma dvou uličníků a také certifikovaná výživová poradkyně, mou vášní je zdravá strava a zdravý životní styl. Prostřednictvím výživového poradenství a individuální úpravou jídelníčků pomáhám lidem cítit se opět dobře ve svém těle, nebát se jídla a jídlo si bez výčitek vychutnat, zorientovat se a umět si v každé situaci vybrat tu nejlepší možnou variantu, ať už jsou doma nebo v restauraci.
Více si o mně můžete přečíst v mém příběhu.